A je další ráno...
Zase jsi byl u mě.. zase jsi jen stál mezi dveřmi. Kdo jsi? Sama nevím, ale vím, že se mi snažiš nahnat hrůzu. Víš, že já sama se tě nebojím, ale něco mi z té lidskosti přece zůstalo a to strach o své blízke, hlavně děti...
3:13... hodina, kdy mě probudila živá noční můra... stála jsem venku, měl být den, ale slunce nevyšlo... Kamarád na mě 'Prosím tě, půjč mi tři tisíce, za chvíli je budu mít a vrátím...'
Vyndala jsem peníze a předala mu je, najednou jsme stáli o ulici dál. V pozadí přijela sanitka, lékařka a dva muži, nesli staršího muže ven, se slovy 'už jste mrtvý, jedeme rovnou do márnice'. Kamarád tam stál a začal se smát tvým hlasem.. vytáhl nůž a začal se řezat, jeho nohy jsem barvily krví, řezal a řezal, až byl úplně celý od krve, od hlavy až k patě... a stále se smál...
Já jen koukala a nevěřícně kývala hlavou... najednou se mě někdo dotkl a zakřičel... v tu chvíli jsem se vzbudila...
Sedla jsem si na postel a chvíli přemýšlela... Najednou byl můj pohled naveden do rohu postele a já uviděla svého syna, ale byl mrtvý, rychle jsem se zvedla a začala se ho dotýkat, ale zmizel... nebyl tam on... nebyl to on... dostala jsem strach ne o sebe, ani z tebe, ale o to, co mi je nejcennější...
Šla jsem si zapalit a najednou jsem tě ucítila stát za prosklenými dveřmi, a já jimi chtěla opět projít, chtěla jsem je otevřit, ale něco mě strhlo zpět! Co, co mě k tobě nepustí?
Chci se ti postavit čelem, chci tě porazit a dokázat, že jsem silnější, než ty!!